Boj o postel

Když se naučí dítě vylézat z postýlky, vyvstává nám hned několik problémů. Jednak ho tam neudržíte, když má jít spát a jednak- když už usne ono i Vy, stejně se ráno vzbudíte s návštěvníkem ve své posteli.

Mé dítko došlo k závěru, že je mu v noci v postýlce smutno a nač tam být sám a zmrzlý, protože peřinu na sobě prostě nesnese, když může být s MAM. Už třetí noc na mě v hlubokém spánku dopadne menší meteorit, s naduclou plínou si mi sedne na hlavu a čeká, že ho s vřelým přijetím a patřičným nadšením schovám pod svou teplou peřinu. Jakmile tak učiním, začne se hemžit a jako pes hledá vhodnou polohu na usnutí, čili mám občas zlomené žebro a prokopnutý žaludek. Načež když usne, roztáhne se do tak neuvěřitelných rozměrů, že já spím jak paragraf, vybojujíc alespoň jeden milimetr SVÉHO lůžka.

Když už ležení na milimetrové posteli nezvládám, otevřu olověná víčka a bezvládlý hadřík položím tam, kde patří- do své postýlky. Jenže bezvládlý hadřík je jak bumerang. Tam odkud jste ho odpálili, tam se zase rád vrátí. Takže takto cirkuluje poměrnou část noci.

Další problém nastává tehdy,když má jít milouš spát dopoledne a vlastně když ho ukládám k spánku i večer. Ohromně se mu líbí, když je sám pánem celého pokojíčku, a tak vytrvale vylézá z postýlky, a ten fiškus už to vyřešil k dokonalosti- pod postýlku si zašil autíčka, které mu při ukládání k spánku přijdou vhod a z postýlky vyhupsne tak potichu, že my- sedící v obýváku- si myslíme, že už má dávno půlnoc, avšak opak je pravdou, dítě má v pokoji rozestavěné parkoviště z miliónu angličáků a tiše si tam vrčí, až mu tečou sliny. Jakmile vejdu na obhlídku, nejprve se zarazím, že je vše v pořádku a chci tiše vycouvat, nicméně vteřinu na to zjistím, že je postel prázdná a její objem, který by tam správně měl být, je zapasovaný za našimi postelemi a ani se nehne, abych na něj nepřišla. Prostě se tváří, že absolutně neexistuje. V tu chvíli se mi chce strašlivé smát, avšak abych si udržela jakous takous autoritu, vytáhnu toho holomka, nacpu do postýlky, přikryju až po uši, udělám na něj TY TY TY!, obložím ho látkovými plenkami- což miluje od miminka a chci se v bláhové naději vzdálit, že teď už snad konečně usne. MYSLÍTE??? Jde vidět, že neznáte vytrvalost dětí.

Někdy se už těším, až ti dva naši kluci budou mít 18 a já je pošlu s rancem buchet do světa :-)